Divotvorné hrnce a Bublák

Menšího bratra známého Soosu představují Hartoušovské mofety, které se ukrývají vedle stejnojmenné vísky. Těsně u silnice tu klokotají vývěry bohatě proplyněných minerálek. 

Z hlavní komunikace sem odbočuje polní cesta, u infopanelu je dostatečný prostor k zaparkování.

Hartoušovské mofety leží přímo na linii Hrzínského zlomu. Kromě výronů plynu se napětí pod povrchem země občas projeví menším zemětřesením. Větší část zdejších mofet připomíná divoké vroucí hrnce plné kyselky, jedna z nich dokonce perfektně evokuje bahenní sopku. Opodál zase drobná území bez vegetace naznačují, že se tudy dere na povrch neviditelný plyn.

Část mofet byla v minulosti zachycena do betonových skruží, keramických nádob a vrtů. Procházka po nenápadné loučce, kde se mezi drny trávy zničehonic pod nohama vynoří půlmetrová prohlubeň, na jejímž dně hlasitě prská okrové bahno, přinese potěšení všem milovníkům přírody bez ohledu na věk.

Minerální prameny u Hartoušova už během šestnáctého století ve svém díle zmínil i věhlasný nestor hornictví a mineralogie Georgius Agricola.

Podobných vývěrů však v širším okolí prýští desítky. Většinou se schovávají uprostřed nepřístupného bažinatého terénu národní přírodní památky Bublák a niva Plesné. Mezi nimi vyčnívá právě Bublák, podle kterého chráněné území obdrželo své pojmenování.

Bublák se pyšní několika primáty: jedná se o nejmohutnější vývěr plynného oxidu uhličitého na teritoriu Chebské pánve. Zároveň chrlí ohromné množství helia. To dokazuje, že trhliny tu sestupují hluboko do zemské kůry. Vyšší koncentrace helia se na území Evropy objevuje jen u aktivních vulkánů.

K Bubláku se dá relativně pohodlně dostat suchou nohou. Ačkoli patří mezi přední zajímavosti projektu Česko-bavorského geoparku a nechybí v žádném turistickém prospektu, rozhodně nečekejte žádnou upravenou stezku. Nehledejte ani směrovku, infopanel či jakékoli značení.